Návštěva Brém jako inspirace pro práci s uprchlíky

19. ledna 2017

Seminář „Crossing Borders“

Malebné město Brémy nacházející se na severu Německa uvítalo ve dnech 12. – 17. prosince, dnes již můžeme říci minulého roku, jedenáctičlennou skupinu lidí z České republiky, kteří na toto místo přicestovali s cílem zúčastnit se semináře s názvem Crossing Borders, neboli Překonávání hranic.

Návštěva Brém jako inspirace pro práci s uprchlíky
19. ledna 2017 - Návštěva Brém jako inspirace pro práci s uprchlíky

Stěžejním cílem celého projektu bylo přiblížit návštěvníkům proces integrace cizinců do německé společnosti a představit možnosti spolupráce s migranty, kteří do Brém přicházejí z nejrůznějších koutů světa. Pro uvedení příkladů je možné zmínit Sýrii, Afghánistán a Irák, ale rovněž některé africké země jako například Somálsko atp.

Všem jedenácti členům výpravy se po dobu šesti dní stal dočasným domovem velmi moderní komplex nesoucí příhodný název Lidice House, který leží na pomyslném ostrůvku mezi řekou Vezerou, jež Brémami protéká, a jejím slepým ramenem. Pojmenování této budovy nebylo vůbec náhodné. Naopak! Jeho smyslem má být stále trvající připomínka tragické události, ke které došlo v průběhu druhé světové války v české obci Lidice. Toto poselství má zároveň varovat před nebezpečím fašismu, stoupající mírou nenávisti ve společnosti a před podobnými zhoubnými tendencemi. Právě ty jsou znovu, či snad mohu říci – stále ještě, aktuálním trendem, jak z vlastní zkušenosti víme, nejen u německé populace.

Anete-prezentuje-web-Welcome-to-BremenProtože i já jsem jedním ze zmíněných účastníků semináře, snad si mohu dovolit zhodnotit naší skupinu jako přinejmenším různorodou, avšak, jak se velmi záhy ukázalo, složenou z lidí neobyčejně otevřených, přátelských, chápavých a vzájemně si vycházejících vstříc. V průběhu konání celého programu nám všem byla hlavní pomocnou rukou vždy milá, optimismem a dobrou náladou oplývající Anete, která se také přímo podílela na sestavování a plánování jednotlivých akcí.

První dva dny jsme strávili přímo v jedné ze společenských místností Lidice Housu, kde jsme si vyslechli prezentaci mladých aktivistů spolku Gemeinsam in Bremen, tedy Spolu v Brémách, jenž se zabývá především tím, aby do celého procesu začleňování uprchlíků, dobrovolnictví ze strany německých občanů, pomoci materiální, finanční i jiné, byl vnesen jasný řád a organizovanost. Při následující přednášce Anete seznámila posluchače s webovými stránkami Welcome to Bremen (Vítejte v Brémách), které vznikly, aby co možná nejvíce usnadnily prvotní obtíže spojené s každodenním životem cizinců v Brémách. Díky tomuto portálu si zájemci mohou zjistit například informace o tom, jakým způsobem používat MHD nebo kde a za jakých podmínek je možné, v případě potřeby, získat zdravotní ošetření. Abychom celý den netrávili pouze pasivním přijímáním poznatků, byl pro naši skupinu připraven rovněž workshop, při kterém jsme každý intuitivně volili z fotografií rozprostřených po podlaze, načež jsme je na základě vnitřních pocitů interpretovali a diskutovali jejich obsah s ostatními. Večerní procházka městem posléze přinesla ještě hlubší stmelení kolektivu a seznámili jsme se díky také více s krásou města, podtrženou atmosférou vánočních trhů vonících po skořici a hřebíčku.

Brémská-Rada-pro-integraciStředeční návštěvu Brémské Rady pro integraci sídlící v budově Parlamentu nelze popsat jinak než jako silný a inspirativní zážitek přinášející mnohé zajímavé informace. Předsedkyní této Rady je Libuše Černá, žena českého původu, která strávila více než polovinu svého života v Německu. Možná právě proto, že i ona sama má zkušenost s tím, jak náročné je začínat nový život v cizí zemi, jedná se bezpochyby o člověka na správném místě. Rada pro integraci se skládá z šedesáti členů a mezi její aktivity patří komunikovat s politiky o otázkách integrace přijíždějících lidí, osvětlovat tato témata veřejnosti a pořádat kulturní akce, při kterých se setkávají němečtí občané společně s usadivšími se cizinci. Nevyhýbá se přitom ani kontroverzním tématům jako například zobrazování nahoty v umění, což může v současné době působit jako podnět k nespokojenosti vzhledem ke značně multikulturní společnosti Brém. Jak sama Libuše Černá říká: „Brémy vždy byly hanzovním městem a kontakt s cizinci tedy pro zdejší obyvatele není nic nového. 29% zdejších obyvatel jsou původem migranti. Na základních školách se dokonce jedná o 52% dětí a do deseti let tak bude většina brémských obyvatel tvořena původně migranty. A přesto zde máme velkou podporu v podobě dobrovolníků, kteří pomáhají příchozím lidem. Bez této pomoci bychom situaci v žádném případě nezvládali tak, jak ji zvládáme“.

Sestra-BührleStejně tak silný dojem ve všech zanechala i další, ačkoli svým vzezřením drobná, tak povahou velmi silná žena, katolická sestra Bührle. Jedná se o, v mnoha oborech nesmírně vzdělanou ženu, která za svůj život procestovala nejrůznější země a dokonce žila také v Africe. Hovoří díky tomu několika světovými jazyky, ale k tomu například rovněž svahilsky. Její práce s migranty spočívá jednak v zajištění materiální pomoci jako např. nábytku a jeho následné dopravení do nového bydliště konkrétních osob. V druhé řadě nabízí sestra Bührle jakýsi balíček sociálně právní pomoci, jelikož jedním z oborů, který vystudovala, jsou také práva. Ona sama dává spíše přednost poskytování pomoci malému počtu lidí, kterým se tak je schopna věnovat na plno, nežli velké skupině a k solidaritě vyzývá i ostatní. Z několika sympatických prohlášení této energické paní bych ráda uvedla to, ve kterém říká: „Katolíci sami mají volbu být pouhými kulturními křesťany, anebo se jako křesťané skutečně chovat“.

Alespoň pár slov je nezbytné věnovat také návštěvě interaktivního a vysoce moderního muzea migrace, ve kterém mají návštěvníci možnost užít si zvukový doprovod navozující šumění moře v prostorách stylizovaných do podoby zámořské lodi. Právě tímto způsobem putovali již po dvě předchozí století uprchlíci z Německa do USA za vidinou lepšího života. Expozice tak přináší hlavní poselství, které nám říká, že migrace není absolutně žádným novým jevem a už vůbec ne ničím, co by i nám samotným nebylo vlastní. Touha po lepším životě je, přirozeně, společná všem lidským bytostem.

Paní-Schneider-v-SonenhausuHluboký zážitek z reálné pomoci v praxi, které jsme se mohli „dotknout“ však představovala finální návštěva zařízení, ve kterém uprchlíci žijí. Pro tuto chvíli jsme se rozdělili do třech menších skupin, abychom mohli lépe vstřebat informace a zkušenost byla pro každého z nás o to intenzivnější. Mohu tedy hovořit pouze o sytě růžovou barvou natřené budově azylového domu, nesoucí název Sonnenhaus, do něhož jsem se podívala a který je v současnosti dočasným domovem pro dvacet jedna chlapců ve věku od patnácti do osmnácti let. Tito mladí muži přicestovali do Německa sami bez rodin. Často byli vysláni za úspory ostatních členů rodiny, protože ta zůstala v jejich původní vlasti. Hnacím motorem v tomto případě byla jistě vidina lepšího života a možnost výdělku, jehož část by syn, vnuk nebo bratranec mohl posílat v budoucnu zpátky domů. Druhou možností je, že zbylí členové rodiny tyto mladíky nedoprovází z toho důvodu, že cestu bohužel nepřežili nebo se sobě navzájem ztratili. V průběhu opravdu velmi zajímavé diskuze s ředitelkou tohoto zařízení, paní Schneider, jsme si vyslechli poměrně překvapivé názory na tu skupinu migrantů, která by potenciálně mohla být spatřována jako riziková. Jedná se podle ní o snaživé a citlivé jedince, kteří se nyní v Brémách věnují různým koníčkům od sportu přes amatérské divadlo. Všichni chlapci studují a naprostá většina z nich také pracuje na brigádách, z čehož odvádí jistou část výdělku jako náhradu za služby, kterých se jim ze strany hostitelské země dostalo a nadále dostává.

Na úplný závěr bych už jen ráda zhodnotila tuto zkušenost jako jednoznačně obrovsky pozitivní. I přes neporovnatelně větší počet cizinců, kteří se ve městě Brémy dodnes usadili, nedochází zde k tak výraznému a strmému nárůstu nenávisti v řadách běžné populace jako je tomu například v naší zemi, kde jsme se již zapomněli jeden o druhého v dobrém i ve zlém zajímat. Alespoň naše malá skupinka se však vrátila z tohoto pobytu obohacena nejen o cenné informace, které nejsou médii obvykle reflektovány, ale především o naději, jež by nikoho z nás neměla opouštět.

Alexandra Pleskačová