Jak jsem v Německu řešil uprchlickou krizi

13. září 2016

Jan Kačer reflektuje svůj pobyt dobrovolníka v uprchlickém táboře v bavorském Weiden in der Oberpfalz:

„I stalo se, že jsem měl možnost setkat se s uprchlíky v německém Weiden in der Oberpfalz. O možnosti, být co platný v uprchlickém táboře, jsem se dozvěděl na poslední chvíli, ale všechno šlo domluvit… Takže bylo rozhodnuto, jel jsem.

Pravda, uprchlickou krizi jsme neřešili, ale byla to dobrá příležitost, jak blíže poznat donekonečna skloňovanou uprchlickou situaci. Naším úkolem bylo vyplňovat čas dětem uprchlíků – něco jako družina.

Byli jsme v jednom jediném táboře, který byl (tipuju) jeden z těch výstavních (a menších – cca 300 lidí). Moje zkušenost tak rozhodně není objektivní, v jiných táborech to (dost pravděpodobně) funguje jinak. Zkrátka… pokud vás zajímá moje zažitá zkušenost, tady je.

Nálada v samotném táboře

Z německé strany je všechno zorganizováno na jedničku. Hlavní kápo tábora je člověk na správném místě. Dbá na řád a pravidla, ale oplývá lidskostí a vstřícností. Nepamatuji se, že by byl někdy naštvaný, nebo rozmrzelý.

Tábor svojí vybaveností s přehledem pokrývá životní nároky. Ale… Všude v táboře je znát rezignovanost. Aby ne. Ti lidé jsou zkrátka na přestupní stanici, nemají co na práci (pracovat ani nemůžou) a čekají jak dopadne jejich žádost o azyl. Nulová možnost realizace. Člověk si chvíli nějaký optimismus udrží, ale za měsíc, za dva, natožpak za jedenáct je u kormidla apatie. Nadšení si udrží jen někteří – vybavuju si tři chlápky, kteří s námi aktivně komunikovali, nebo se dokonce zapojili do her s dětmi.

Teenageři trpí situací v táboře asi nejvíc. Nejraději by chodili na randíčka a bavili se (což je pro tuhle věkovou kategorii typické), ale pro tohle vyžití mají v táboře (a vlastně i mimo něj) zoufale málo příležitostí.

Děti uprchlíků

Děti uprchlíků jsou jako každé jiné děti. Jsou vděčné když jim věnujete pozornost, nebo jim vymýšlíte novou aktivitu. Naopak, když jim pozornost nevěnujete, tak si ji snaží získat – stůj co stůj :-). A úplně nejraději po sobě hází modelínu – prostě děti, jako každé jiné. Pravda ale je, že u uprchlických dětí je něco jinak…Tím jak jsou v táboře už pěknou řádku dní, tak jsou za nový podnět vděčné a není problém si získat jejich pozornost. Děti chodí normálně do školy a za pár měsíců mají němčinu v malíku (no… rozhodně se domluví). Často pak svým rodičům (a nejen rodičům) plní roli překladatelů.

Lidé okolo

Bylo krásné vidět, kolik lidí není lhostejných a dochází do tábora na dobrovolnickou službu. Žadatelům o azyl pomáhají s administrativou, učí je německy, nebo s nimi prostě tráví čas. V táboře jsme se také setkali se slečnou, která dřív byla v táboře coby uprchlík a dnes chodí do tábora pomáhat. Bylo příjemné vidět, že slečna, co zná situaci obou stran, je takhle zapojená.

Závěrem

Nemám nejmenší ponětí, jak to funguje v jiných uprchlických táborech… Ten ve Weidnu je super i v případě, že je jediný svého druhu. Jinak se potvrdilo moje tušení a sice, že uprchlíci jsou lidé, a je mezi nimi stejné procento špatných a dobrých jako v jakékoliv jiné skupině, populaci.

A ještě chci napsat, že obdivuju Bee & Dee (Bětku a Danielu :- ), které byly (v rámci studia) v uprchlickém táboře na praxi (v březnu, dubnu?) a tuhle srpnovou misi více-méně iniciovaly. A děkuju Diakonii, která nám proplatila cestu a taky akci zastřešila právně.“