Čeští dobrovolníci v německém uprchlickém táboře

Děti tam mají celý srpen prázdniny, které většinou tráví v areálu tábora. Češi pomocí nejrůznějších her a sportovních či výtvarných aktivit pomohli smysluplně vyplnit jejich volný čas. Zároveň dostali příležitost setkat se s uprchlíky na vlastní oči a vytvořit si tak vlastní názor na příchozí, kteří v Německu hledají nový začátek. Pomoc ve Weidenu zprostředkovalo Středisko celostátních programů a služeb Diakonie ČCE. Do spolupráce se zapojil i německý evangelický sbor ve Weidenu, který za malý poplatek za energie poskytl dobrovolníkům útočiště v místním sborovém domě.

Týden s uprchlíky – reportáž dobrovolníka

Když jsem jel do Weidenu, kde jsme s českými dobrovolníky pomáhali hlídat děti v místním uprchlickém táboře, tak jsem měl v hlavě mnoho smíšených pocitů. Cítil jsem zvědavost, měl jsem mnoho mylných představ, jistě jsem si přivážel různé předsudky a musím se přiznat, měl jsem taky trochu strach. Strach nejen z toho, jak se k nám budou stavět lidé, kteří byli ze svých domovů vyhnáni válkou, ale hlavně z toho, co tomu budou říkat moji známí, nebo lidé z mého okolí. Teď už vím, že minimálně z toho prvního důvodu jsem obavy mít nemusel.

V uprchlickém táboře ve Weidenu čeká na azyl kolem tří set lidí převážně ze Sýrie, Iráku, ale také třeba ze Somálska. Někteří tu jsou již rok. Děti chodí přes rok do školy, ale teď v létě nemají co dělat. Aby se nenudili, zorganizovali jsme pro ně takový letní dětský koutek, v němž jsme hráli různé hry od fotbalu, přes pexeso, ke hře na schovávanou, nebo jsme dělali rukodělné dílny, ve kterých se malovalo, kreslilo a modelovalo. Dělali jsme zkrátka všechno, co děti od 3 do 10 let zajímá a baví.

Jediným zásadním problémem bylo se dorozumět. Já umím z němčiny pouze slabé základy a tak jsem doufal, že s námi děti budou mluvit anglicky, jenže se ve škole učí zatím jen německy. Anglicky rozuměli spíše mladí teenageři v našich letech. Ještě větší problém bylo komunikovat s jejich rodiči, kteří mluvili většinou pouze arabsky. Nakonec jsme se ale snad vždycky domluvili. Když nás jedna rodina pozvala na kávu, tak jsme si pomocí rukou a nohou dokonce velmi hezky popovídali.

Po tom týdnu, který velmi rychle uplynul, můžu tvrdit, že imigranti jsou vesměs velmi příjemní a usměvaví lidé. Nezřídka se stalo, že jsem šel po chodbě některého z domů a někdo mi jen tak dal do ruky čerstvě udělanou placku, kterou mají Arabové místo našeho chleba, nebo že se nějaký dospělý připojil k dětem a šel si s námi zakopat na hřiště.

Ano, taky se objevilo pár nepříjemných lidí, jeden pán nám třeba přišel velmi energicky vynadat, za to že mu děti čokoládou zamazali kolo, což přičítal za vinu nám, ale kdybychom vzali vzorek tří set lidí z Čech, tak by v něm taky všichni nebyli laureáti na Nobelovu cenu za mír.

Byl to neopakovatelný a intenzivní zážitek. Opravdu jsem si to moc užil a musím se přiznat, že mi za tu dobu ty malé děti docela přirostly k srdci, a když jsem odjížděl, bylo mi trochu smutno. Já už je nejspíš nikdy neuvidím a kdo ví, co je v Evropě plné xenofobie ještě potká. Chtěl bych jim proto popřát, aby se jim v životě dařilo a měly se krásně.

(R. Požár)